Traditions of Podještědí in Literature

The village of Světlá and its surroundings spoke Czech while the wider area spoke German. In the context of the Czech national revival in the 19th century Karolina Světlá’s effort to record local traditions and linguistic peculiarities was exceptionally responsible. She jotted down folk sayings, nursery rhymes and weather proverbs. Her stories set in this region have remained to this day an extraordinary fount of information on local folklore. This region is famous not only for its local folk architecture, but also for its folk costumes, a tradition maintained for example by the Mountain Maids [Horačky], a folk ensemble from Český Dub. Two tales by Karolina Světlá took place near the spot where you are standing: the short story U sedmi javorů [At the Seven Maples, 1890] and the novel Frantina [Frantina, 1870]. Lovely, courageous and wise Frantina, after the death of her husband, refuses all suitors until she meets Apolín, a proud woodcutter called “the count”. She recognizes it is her beloved friend from childhood. Frantina longs to bring him an exceptional wedding gift: capturing the leader of a local band of robbers. However, a shocking truth raises her hand against her long lost friend.

Pověrčivost

Velmi specifická a silná lidová pověrčivost, s kterou se Karolina Světlá v Podještědí setkala, se stala charakteristickým rysem mnoha jejích postav. Její postavy věří v kletby a v prosté pověry, její hrdinové jsou moudří na základě přirozeného, selského rozumu, který je napájen zkušenostmi s půdou či povětrnostními zákonitostmi. Pověrčivost je zakořeněná v jejich každodenním jednání, v jejich rozhodnutích a životních očekáváních. V románu Kantůrčice (1869) radí dědeček Podhajských Enefě:
Sůl po zrnkách do mléka ať hospodyně dává, nikdy pak se jí nesrazí … Prodáte-li tele od krávy, vyškubněte mu několik z čela chloupků a zamíchejte je krávě mezi píci, nebude se jí po něm stýskat … Jsou-li velké mlhy z jara, o žních velké čekej bouřky. 

O Velký pátek ničehož nepůjčujte, tím by nastal u vás úbytek jmění … Budeš-li chtít mít zamodralou louč, aby dobře hořela, poraž na ni borovici, když rostou černé jahody; bude z ní dříví zajisté také zamodralé … Za sedm let vždy táž povětrnost se vrací a lidská přirozenost se proměňuje; bereme na sebe jinou kůži i povahu.

Zaříkávání nemocí

Z dnešního pohledu by se dalo říci, že byla Enefa z Kantůrčice (1869) lidovou léčitelkou. Dědeček ji naučil zaříkávat nemoci a lidé si ji chválili, protože na nich na první pohled dovedla rozpoznat jakýkoli neduh a vyléčit ho. Ve způsobu, jakým Enefa chodila trhat bylinky a koření pro své masti a oleje, je magická pověrčivost a lidová víra: Chodila na koření do lesa před slunce východem za první rosy, nebo když byl měsíc v úplňku, avšak také někdy za kruté bouřky, právě o půlnoci; neb jisté byliny musí se utrhnout právě v patřičnou chvíli, ani o čtvrt hodiny dřív ani později, jak jde která planeta, která jim uděluje účinek a moc nad tělem lidským.

Vánoce v Podještědí

Ve Vesnickém románu (1867) jsou vánoční zvyky popsány takto: Právě vypravovala babička nedočkavým již vnukům, že musí na jídlo čekat, až se navečeří koza v chlévě a stromy v zahradě. Neslušno prý dnes, aby večeřeli lidé dříve než zvířata a stromy, které je celý rok živí. Musí mít také jednou přednost a poznat lidskou vděčnost. V nejednom prý stavení, kde lidé nešetřili tohoto starodávného obyčeje buď ze zapomnětlivosti, neb lhostejnosti, rozhněvaly se stromy a dobytek na hospodáře neupřímné tak velice, že přestaly krávy a kozy dojit a stromy nésti … Sylva počala nosit večeři na stůl. Nejdříve houbovou polívku, pak onen jahelník, ... , pak vdolky se sýrem, hrách __a konečně „mákové mléko“. Nato se nakrojily štědrovnice, loupaly jablka, louskaly ořechy. Každý se podíval, rozkrojiv první jablko, má-li v něm hvězdu, rozlousknuv ořech, je-li uvnitř bílý, aby zvěděl, přečká-li ve zdraví příští rok. Děti i velcí se usmívali, osud dal všem odpověď příznivou.

(c) Josef Scheybal c/o Dilia, 1982

Panenky podle vzoru popisů z knih Karoliny Světlé zrealizovala Ivana Němečková.

Díla odehrávající se nedaleko odtud

Povídka U sedmi javorů (1890) je jedním z posledních příběhů s podještědskou tematikou, který Světlá napsala. Vyprávění je stejně jako Kříž u potoka (1868) vystaveno na motivu rodového prokletí. Prapředek tehdejších obyvatelek domu (matky s dcerou) se prohřešil proti Bohu, a tak nevyslovenou kletbou v rodě Javornických všichni synové umírají tragickou nehodou. Jediný z nich, který přežil, po sobě zanechal dceru Renatu, krásnou, pyšnou, nezávislou a bohatou. Ta si z rozmaru odmítla vzít za muže Hynka, který ji miloval, a provdala se za Jiříka, kterému šlo jen o její peníze. Když se Renatě a Jiříkovi narodil syn a ze všech na světě miloval nejvíc nikoli matku, ale otce, vztah rodičů se vyostřil a manžel se synem Renatu opustili.  Po mnoha letech strávených v samotě a bídě dochází k smířlivému vyústění Renatina příběhu, který je i zrušením dávného prokletí.

Hlavní hrdinka románu Frantina (1870) bydlela se strýcem v lesích nad Čihadníkem. Jejím jediným přítelem býval chlapec, s nímž si přetvořili jeskyni ve vlastní domek. Když však jednoho dne nepřišel, Frantina již nechtěla žít bez kontaktu s lidmi. Provdala se za nemocného rychtáře Kvapila a zvěst o její kráse, odvaze a moudrosti se začala nést celým Podještědím. Podle vypravěče románu, čeledína Bartoloměje, byla Frantiny do těch tupých našich hor věčná škoda ... Kdyby se byla narodila v císařském paláci jako Marie Terezie, že by byla nad národy kralovala tak věhlasně jako ona. Frantina po smrti svého manžela odmítá všechny nápadníky, až v hrdém dřevaři Apolínovi, jemuž lidé říkali „hrabě“, poznává ztraceného přítele z dětství. Zatouží přinést svému milému nevídaný svatební dar, zajatého hejtmana místních loupežníků (lesňáků). Zjistí však šokující pravdu a vztáhne na Apolína svou vlastní ruku. 

Nedaleko místa, kde stojíte, se nacházel statek rychtáře Kvapila, v němž Frantina žila po jeho smrti jako vdova. V sadu tohoto statku došlo k setkání Frantiny a Apolína: Ale sotva vstoupil pan Apolín do sadu a hospodyni zočil, ... , tož zastavil jedním rázem hrdé svoje kroky, zavrávoral, vnitřní bouří až do nejhlubší duše zmítán, a z očí těch chladných a před chvilenkou ještě tak posmívavých mu vyhrkly, ó nastojte! dva proudy slzí vřelých. Hlasem tak podivným, že ani k poznání nebylo, z lidských prsou __že vychází, křikl: „Konečně tě přec jednou nalézám!“