Bräuche des Jeschkengebiets in der Literatur
Loupeživí lesňáci vs. hrabivé panstvo v románu Frantina
čte Markéta Tallerová a Martin Polách
Frantina o právu, spravedlnosti a soudržnosti
čte Markéta Tallerová
Das Dorf Světlá und seine Umgebung bildeten eine tschechischsprachige Insel in einem deutschsprachigen Gebiet. Angeregt von den im 19. Jahrhundert erstarkenden Bestrebungen nach nationaler Erneuerung machte sich Karolina Světlá mit größter Sorgfalt an die Aufzeichnung lokaler Bräuche und sprachlicher Besonderheiten. Sie sammelte Sprichwörter, Abzählreime und Bauernregeln und ihre hier entstandenen Werke sind bis heute eine einzigartige volkskundliche Quelle. Charakteristisch für das Land um den Jeschken ist nicht nur eine ganz eigene Architektur, sondern auch eigene Trachten, wie sie z.B. der Verein Bergmädels [Horačky] aus Český Dub noch immer pflegt. In unmittelbarer Nähe Ihres jetzigen Standortes spielen zwei von Světlás Werken: die Erzählung Bei den sieben Ahornbäumen [U sedmi javorů, 1890] und der Roman Frantina [Frantina, 1870]. Frantina, schön, mutig und klug, schlägt nach dem Tod ihres Mannes alle Verehrer aus, bis sie in dem stolzem Waldarbeiter Apolín, vom Volk nur „Graf“ genannt, ihren geliebten Freund aus der Kindheit erkennt. Frantina will dem Geliebten ein unerhörtes Hochzeitsgeschenk darbringen, will den Hauptmann der hier in den Wäldern verborgenen Räuberbande gefangen setzen. Doch sie muss eine schreckliche Entdeckung machen und erhebt die eigene Hand gegen den Geliebten.
Ukázky podještědských rčení a výrazů ze sbírky Karoliny Světlé
Jiného nezná ptáka než žábu = o hloupém člověku
Jeruhle! = největší kletba
Drabolest = malé děti
Němá bouřka = liják bez hřmění
Juchač = veselý člověk
Jde seleti po kolena = o malém člověku
Když se splašené dříví ozývá = muzika hraje
Beru to jako ze žita klas = obratně a v skrytosti
Pověrčivost
Velmi specifická a silná lidová pověrčivost, s kterou se Karolina Světlá v Podještědí setkala, se stala charakteristickým rysem mnoha jejích postav. Její postavy věří v kletby a v prosté pověry, její hrdinové jsou moudří na základě přirozeného, selského rozumu, který je napájen zkušenostmi s půdou či povětrnostními zákonitostmi. Pověrčivost je zakořeněná v jejich každodenním jednání, v jejich rozhodnutích a životních očekáváních. V románu Kantůrčice (1869) radí dědeček Podhajských Enefě:
Sůl po zrnkách do mléka ať hospodyně dává, nikdy pak se jí nesrazí … Prodáte-li tele od krávy, vyškubněte mu několik z čela chloupků a zamíchejte je krávě mezi píci, nebude se jí po něm stýskat … Jsou-li velké mlhy z jara, o žních velké čekej bouřky.
O Velký pátek ničehož nepůjčujte, tím by nastal u vás úbytek jmění … Budeš-li chtít mít zamodralou louč, aby dobře hořela, poraž na ni borovici, když rostou černé jahody; bude z ní dříví zajisté také zamodralé … Za sedm let vždy táž povětrnost se vrací a lidská přirozenost se proměňuje; bereme na sebe jinou kůži i povahu.
Zaříkávání nemocí
Z dnešního pohledu by se dalo říci, že byla Enefa z Kantůrčice (1869) lidovou léčitelkou. Dědeček ji naučil zaříkávat nemoci a lidé si ji chválili, protože na nich na první pohled dovedla rozpoznat jakýkoli neduh a vyléčit ho. Ve způsobu, jakým Enefa chodila trhat bylinky a koření pro své masti a oleje, je magická pověrčivost a lidová víra: Chodila na koření do lesa před slunce východem za první rosy, nebo když byl měsíc v úplňku, avšak také někdy za kruté bouřky, právě o půlnoci; neb jisté byliny musí se utrhnout právě v patřičnou chvíli, ani o čtvrt hodiny dřív ani později, jak jde která planeta, která jim uděluje účinek a moc nad tělem lidským.
Vánoce v Podještědí
Ve Vesnickém románu (1867) jsou vánoční zvyky popsány takto: Právě vypravovala babička nedočkavým již vnukům, že musí na jídlo čekat, až se navečeří koza v chlévě a stromy v zahradě. Neslušno prý dnes, aby večeřeli lidé dříve než zvířata a stromy, které je celý rok živí. Musí mít také jednou přednost a poznat lidskou vděčnost. V nejednom prý stavení, kde lidé nešetřili tohoto starodávného obyčeje buď ze zapomnětlivosti, neb lhostejnosti, rozhněvaly se stromy a dobytek na hospodáře neupřímné tak velice, že přestaly krávy a kozy dojit a stromy nésti … Sylva počala nosit večeři na stůl. Nejdříve houbovou polívku, pak onen jahelník, ... , pak vdolky se sýrem, hrách __a konečně „mákové mléko“. Nato se nakrojily štědrovnice, loupaly jablka, louskaly ořechy. Každý se podíval, rozkrojiv první jablko, má-li v něm hvězdu, rozlousknuv ořech, je-li uvnitř bílý, aby zvěděl, přečká-li ve zdraví příští rok. Děti i velcí se usmívali, osud dal všem odpověď příznivou.
Kresba Josefa Scheybala z publikace Lidový kroj v Podještědí (1982). Kulák byl tvrdý čepec, který se do vesnické módy dostal z města kolem poloviny 19. století. Měkké čepečky pak nosily už jen ženy v šestinedělí. Špenzr byl kabátek jen do pasu s širokým výstřihem, výrazným límcem a bohatě nařasenými rukávy na ramenou.
Stavení, které proslulo jako dům U sedmi javorů, se nachází nedaleko odsud. Naše naučná stezka se v těchto místech protíná se stezkou Ještědské vápence. Po ca. 100 metrech narazíte na jejich informační tabuli a dozvíte se více o architektuře tohoto domu. Karolina Světlá popisuje tento dům a jeho obyvatelky takto: Myslily matka i dcera od „Sedmi javorů“, že mají všecko právo nad ostatními se vypínati, když byla jejich usedlost největší a nejvýnosnější nejen na celém panství, nýbrž až k samé Mladé Boleslavi. Říkalo se mezi lidmi, že kdyby její majetník chtěl, mohl by si ji dáti vtěliti do knih jako statek zemanský. … Nejspíše se usadili Javorničtí v pohorském tom hvozdě kvůli houštině stromů podobného s nimi jména a nechávali vedle svého obydlí jako strážné znamení státi sedm nejsilnějších kmenů.
Tradici místních lidových písní, krojů a zvyků udržuje v Podještědí folklórní soubor Horačky.
Lidový oděv z Podještědí, jak ho zachytila Karolina Světlá v popisu Dorotky z novely Lamač a jeho dítě (1864): Dorotka se vyjasnila, jen co o pouti slyšela. Připravila si oděv, to jí to slušelo. Měla na sobě oddaveční fěrtoch a sukni po nebožce matce, obé z dobrého hedvábí. Na šněrovačce měla stříbrnou portu vedle porty a výložek samé čisté vyšívání. Pentle z bílého kulovatého čepce na dva lokte délky za ní vlály. Tu by byl každý řekl, že to nějaká dcerka ze mlýna a ne z baráku, tak pěkně se nesla.
Lidový oděv nevěsty na postavě Bórinky z romaneta Černá divizna (1887): Nesla se Bórinka skutečně jako anděl v růžové damaškové šněrovačce, samá bílá krajka, s věncem květinovým ve vlasech jako zralá pšenice zlatých.
Frantina z románu Frantina (1870): Nenosila selka šněrovačky leč růžové a přes ně mívala připnutou okolo života zlatou prýmu, sukně měla na sobě vždy bílé rouškové a nazdůli přišitou také zlatou prýmu. Okolo plachetek měla také všude zlaté krajky a vínek i na všední den dobrými granáty a dracounem vyšívaný … Nikdy jsem ji neviděl než s velkou kytkou bazalkovou za ňadry.
Díla odehrávající se nedaleko odtud
Povídka U sedmi javorů (1890) je jedním z posledních příběhů s podještědskou tematikou, který Světlá napsala. Vyprávění je stejně jako Kříž u potoka (1868) vystaveno na motivu rodového prokletí. Prapředek tehdejších obyvatelek domu (matky s dcerou) se prohřešil proti Bohu, a tak nevyslovenou kletbou v rodě Javornických všichni synové umírají tragickou nehodou. Jediný z nich, který přežil, po sobě zanechal dceru Renatu, krásnou, pyšnou, nezávislou a bohatou. Ta si z rozmaru odmítla vzít za muže Hynka, který ji miloval, a provdala se za Jiříka, kterému šlo jen o její peníze. Když se Renatě a Jiříkovi narodil syn a ze všech na světě miloval nejvíc nikoli matku, ale otce, vztah rodičů se vyostřil a manžel se synem Renatu opustili. Po mnoha letech strávených v samotě a bídě dochází k smířlivému vyústění Renatina příběhu, který je i zrušením dávného prokletí.
Hlavní hrdinka románu Frantina (1870) bydlela se strýcem v lesích nad Čihadníkem. Jejím jediným přítelem býval chlapec, s nímž si přetvořili jeskyni ve vlastní domek. Když však jednoho dne nepřišel, Frantina již nechtěla žít bez kontaktu s lidmi. Provdala se za nemocného rychtáře Kvapila a zvěst o její kráse, odvaze a moudrosti se začala nést celým Podještědím. Podle vypravěče románu, čeledína Bartoloměje, byla Frantiny do těch tupých našich hor věčná škoda ... Kdyby se byla narodila v císařském paláci jako Marie Terezie, že by byla nad národy kralovala tak věhlasně jako ona. Frantina po smrti svého manžela odmítá všechny nápadníky, až v hrdém dřevaři Apolínovi, jemuž lidé říkali „hrabě“, poznává ztraceného přítele z dětství. Zatouží přinést svému milému nevídaný svatební dar, zajatého hejtmana místních loupežníků (lesňáků). Zjistí však šokující pravdu a vztáhne na Apolína svou vlastní ruku.
Nedaleko místa, kde stojíte, se nacházel statek rychtáře Kvapila, v němž Frantina žila po jeho smrti jako vdova. V sadu tohoto statku došlo k setkání Frantiny a Apolína: Ale sotva vstoupil pan Apolín do sadu a hospodyni zočil, ... , tož zastavil jedním rázem hrdé svoje kroky, zavrávoral, vnitřní bouří až do nejhlubší duše zmítán, a z očí těch chladných a před chvilenkou ještě tak posmívavých mu vyhrkly, ó nastojte! dva proudy slzí vřelých. Hlasem tak podivným, že ani k poznání nebylo, z lidských prsou __že vychází, křikl: „Konečně tě přec jednou nalézám!“
Loupeživí lesňáci vs. hrabivé panstvo v románu Frantina
čte Markéta Tallerová a Martin Polách
Frantina o právu, spravedlnosti a soudržnosti
čte Markéta Tallerová