Skalákovna – Das Felshaus
Tys mi kormidelníkem...
Obdivný, hanlivý i milostný dopis v jednom: Jan Neruda píše Karolině Světlé
čte Richard Krajčo
Das Felshaus, eine in den Sandsteinfels gehauene Behausung, wurde in den 1860er Jahren immer noch bewohnt. Größere Bekanntheit gewann die künstliche Höhle dank Karolina Světlás Erzählung Der Mann im Fels [Skalák, 1863]. Wegen der Trunk- und Spielsucht des Vaters muss Jáchyms Familie in dieser Felsbehausung ihr Leben fristen. Jáchym schlägt die traurige Laufbahn seines Vaters ein, doch Rozička kann ihn zur Umkehr bewegen. Ein ganzes Jahr führt Jáchym ein geordnetes Leben und ersucht danach die Gemeindevorsteher um Erlaubnis zur Heirat, erntet aber nur Spott und Gelächter. In seinem Zorn erschlägt er einen der Würdenträger und wird zu 10 Jahren Gefängnis in Prag verurteilt. Nach seiner Rückkehr sucht er mit Rozička Zuflucht in der Skalákovna. Schließlich wählt Jáchym den Tod, um Rozička den Weg in ein menschenwürdiges Leben zu ermöglichen. Der Mann im Fels wird gemeinhin als literarische Verarbeitung einer persönlichen Erfahrung von Karolina Světlá gesehen: ihrer unerfüllten Liebe zu dem Schriftsteller, Dichter und Journalisten Jan Neruda. Die Korrespondenz zwischen Neruda und Světlá erreichte 1862 ihren Höhepunkt, Světlá hielt sich gerade am Jeschken auf. Als sie erfuhr, dass Neruda wegen Verschuldung eine Haftstrafe drohte, verkaufte sie ihren Familienschmuck, ließ eine Kopie davon anfertigen und schickte den Erlös an Neruda. Von dieser Fälschung hat Petr Mužák, ihr Mann, nie erfahren, doch der Inhalt der Briefe wurde verraten, und Světlá sah sich gezwungen, die Verbindung abzubrechen. Sie hielt auch ihr Versprechen, verbrannte Nerudas Briefe und hat ihn nie mehr wiedergesehen. Die Asche der Briefe wird bis heute in einem Schächtelchen im Jeschkenmuseum in Český Dub aufbewahrt.
Skalák
Povídka Skalák (1863), která se vztahuje k tomuto místu, vypráví o skutečné události, která na venkově téměř mně na očích se odehrála, jak si o tom Karolina Světlá zapsala.
Otec Jáchyma, hlavního hrdiny povídky, přivodil své rodině leností, opilstvím a karbanem bídu. Se svou ženou a deseti dětmi se odstěhoval do skalní jeskyně na tomto místě. Jmenoval se Skalák.
Tu teprve si povšimla Skalačka, že tu vydlabal zedník __do pískovce lidské obydlí, a pomyslila si, že je to asi ten velký vysoký kamenný dům, jaký jí muž tehdáž sliboval…
„Zde bude v létě hezký chládek a v zimě teplounko,“ sliboval jí muž a uhodl to navlas. Jenže se v zimě zdi a sedátka leskly, jako by je stříbrem okoval, a v létě že z nich zas tekly potůčky vody. … Muž vydlabal pramínkům na zdích žlábky, ty se stékaly v malé koryto, a ona nemusela chodit do údolí pro vodu; měla ji vždy po ruce. Co na tom, že nebyla příliš jasná a čerstvá? … Ale dětem nějak nesvědčily ani ta voda, ani to nové kamenné obydlí. Bledly, tváře a klouby jim otékaly, a na krku nadělalo se jim plno ran. Jednu zimu vzalo to nejmenší za své, druhou jedno z větších, nato na podzim, který byl neobyčejně sychravý a vlhký, dvě děvčátka, dvojčata, a tak to šlo popořadě, až zbyl z těch desíti zdravých, silných dětí jediný hoch, Jáchym.
Matka poslala Jáchyma do služby. Svou divokostí si však brzy mnoho lidí znepřátelil a jediný, kdo ho obhajoval, byla Rozička. Služba ho příliš svazovala, a tak začal s otcovými houslemi vydělávat po hospodách, opíjet se a karbanit. Když ho po jednom z flámů našla Rozička v zoufalém stavu v lese, navrhla mu: za rok, až bude plnoletá, stane se jeho ženou, pokud si Jáchym zlepší pověst. Jáchym souhlasil. Když však za rok žádal představené vesnice o svolení k sňatku, dočkal se od nich zamítnutí a výsměchu. V zuřivosti zabil hodnostáře a byl odsouzen k deseti letům vězení v Praze. Rozička, vlastní rodinou opuštěná, rozprodala své jmění, aby mohla Jáchyma dvakrát za rok navštěvovat. Z Prahy si nakonec přivezla zlomeného člověka, s kterým nesměla žít pod jednou střechou, protože nebyli oddáni. Skalákovna se tak znovu stala útočištěm z bezvýchodné situace. Tím však příběh nekončí… Přečtěte si povídku Skalák a nechte na sebe dýchnout dávnou tragédii, která se skutečně stala.
Podještědské muzeum v Českém Dubu je jedinečným místem pro nahlédnutí do života Karoliny Světlé. Součástí expozice je zrekonstruovaný pražský pokoj, v kterém Světlá psala, černé svícny, které Mužákovým darovala ke svatbě Božena Němcová a snubní prstýnek Karoliny Světlé.
V rukopisu jsou dodnes dochovány jen dopisy Světlé Nerudovi. Nerudovy dopisy Světlá opsala do korespondence sestře Sofii Podlipské, jejich originály byly spáleny a popel z nich je uchován v této krabičce v Podještědském muzeu.
Světlá a Neruda
Vztah Rozičky a Skaláka bývá vnímán jako literární zpracování osobního sblížení mezi Karolinou Světlou a Janem Nerudou, které trvalo necelý rok. Jejich vzájemná korespondence vrcholila v létě 1862, kdy Světlá pobývala v Podještědí. Když Světlá zjistila, že Nerudovi hrozí vězení pro dlužníky, nechala prostřednictvím důvěrné přítelkyně u dvou zlatníků ohodnotit svůj rodinný šperk (jehlici či brož) a zjistit, kolik by stála jeho levná kopie. Pro Nerudu, který byl zadlužen, potřebovala 150 zlatých, a šperk chtěla prodat za 500 zlatých, aby zbyly peníze pro ni i pro výrobu kopie. Světlá originál šperku nakonec skutečně prodala a nechala si jen jeho kopii. O této falsifikaci se její manžel nikdy nedozvěděl. Vyzradil se však obsah dopisů a Mužák přinutil Nerudu, aby vrátil dopisy, které mu psala jeho žena. Světlá byla nucena spálit dopisy, které jí psal Neruda. Karolina Světlá se rozhodla zůstat se svým manželem, navíc dodržela slib, který mu dala, a s Nerudou se již nikdy osobně nesetkala. Podle těchto biografických údajů byl v r. 1977 natočen film Příběh lásky a cti v režii Otakara Vávry. Nerudu hrál J. Bartoška, Světlou hrála B. Turzonovová.
V dopise své sestře Sofii Podlipské z 15. srpna 1862 se Světlá rozepsala o základních rozdílech Petra Mužáka a Jana Nerudy:
Petr Mužák. Můj muž je ušlechtilý, dobrý, nanejvýš mravní, ideál v mnohém ohledu, ale on nemá za celý den pohledu a slůvka pro mne, a hovoříme-li dohromady, tu se teprv ukáže, že nás zajímá to nejheterogennější, chci-li, by on si v rozmluvě liboval, musím se k předmětům, o nichž řeč, teprv nutit, a on taktéž, my jsme ty dva póly: on rozum, pozitivnost, rozvaha, já fantazie, fantazie a zas fantazie, on kráčí, já chci lítat. Kresba tužkou J. Myslivečka z r. 1848.
Jan Neruda. Ta druhá povaha, která se mi tak znenadání v cestu vpletla, je mi příliš podobná … Kdybych chtěla mravně jednat, tu bych se neměla na nic ohlednouti a jít za citem svým, a ten mi praví hlasem neomylným, že bych osvítila zatemnělou duši a svému životu teprv pravého dala významu. – Spasila bych duše dvě, to je nezvratné…
Sofie Podlipská na fotografii se synem Prokopem
Sofie Podlipská (*1833 †1897) byla mladší sestrou Karoliny Světlé a jejich vztah byl po celý život velmi důvěrný. Světlá milovala její děti a několikrát si vzala synovce Prokopa na prázdniny do Podještědí. Podlipská je nejdůležitějším aktérem korespondence mezi Světlou a Nerudou. Díky důvěře, kterou ve svou sestru Světlá měla, se zachovaly i Nerudovy odpovědi: Světlá je do dopisů své sestře opisovala, originály byly spáleny. Sofie Podlipská byla spisovatelka, autorka knih pro děti a překladatelka.
Fotografie Karoliny Světlé asi z r. 1862
Karolina Světlá *1830 †1899
Nepochopitelnou náhodou vyzradil se obsah naší korespondence… Sbohem, tentokráte skutečně sbohem – buďte šťastnější než já… Vámi poznala jsem cit velký, ušlechtilý, mocný, mocný tak, že jsem jej nezapřela, stojíc na pranýři a cítíc, že země pod nohama mýma povoluje. Bylť on ve dnech velmi temných, kde sršela na mne ze všech stran hana a opovržení, pýchou a útěchou jedinou!... Proti čemu jsem se prohřešila, přistoupivší k vám?
Tys mi kormidelníkem...
Obdivný, hanlivý i milostný dopis v jednom: Jan Neruda píše Karolině Světlé
čte Richard Krajčo