Tschechisch-deutsche Spannungen

Von der Straße zur Skalákovná führt der Blick frei auf die Pláně – eine große Wiesenfläche hoch oben am Horizont des Jeschkenkamms. Über die Pláně gingen die Leute aus den Jeschkendörfern in das bis 1945 überwiegend deutsche Liberec (Reichenberg), um dort ihre Waren auf dem Markt feilzubieten. Die Pláně lag damals an der deutsch-tschechischen Sprachgrenze. Světlá hat in der Kindheit das Tschechische als ihre Muttersprache empfunden, musste aber eine deutschsprachige Schule besuchen. Als der Vater ihr einen tschechischen Lehrer versprach, riet Světlás Großmutter ihm ab, es sei schade ums Geld, denn bis Johana groß sei, wäre sowieso schon längst alles deutsch. Světlá fand dennoch zu ihrer Literatursprache – dem Tschechischen, begeistert sog sie alles Tschechische des Jeschkenlandes in sich auf und trug maßgeblich dazu bei, das moderne Tschechisch, wie wir es heute kennen, zu neuem Leben zu erwecken. 1885 wurde in Dolení Paseky eine tschechischsprachige Volksschule eröffnet: Karolina Světlá hat dieses Vorhaben unterstützt und ihre persönlichen Beziehungen in Prag spielen lassen. Der erste Direktor der Schule war ihr Neffe Karel Sluka. Ein Jahr nach Světlás Tod wurde ein Fonds gegründet, der ihren Namen trug. Aus seinen Mitteln sollten die ärmsten Kinder der Gemeinde Unterstützung erhalten.   

Čeština versus němčina

Karolina Světlá celý život vnímala napětí mezi oběma národy českých zemí. Jejím mateřským jazykem byla čeština, musela však navštěvovat německou školu. Když jí otec slíbil, že jí najde českého učitele, zrazovala ho od tohoto záměru babička z matčiny strany s tím, že by to byla škoda peněz, protože než doroste, bude dávno již všechno německé. V dospělosti do sebe s horlivostí vstřebávala češství podještědského kraje. Své sestře napsala, že tady je přece ještě česká povaha v celé ryzosti své k spatření, tady ještě nenahryzl Liberek s kulturou svou jádro národní. Světlá si našla svůj literární jazyk – češtinu – a spolu s dalšími spisovateli 2. poloviny 19. století utvářela moderní spisovnou češtinu tak, jak ji známe dnes.

Do dopisu své sestře se Karolina Světlá rozepsala o svém vztahu k češtině: Přemýšlela jsem, zdali by to možné bylo, abych se jazyku svému odřekla, i kdybych to největší bohatství rozumného člověka, svobodu úplnou v jednání a v slově zaň si vyměnit mohla? Dlouho jsem hloubala a ne! ne! ne! stotisíckrát ne! to zabouřilo v mých prsou. Jak bych v stavu nebyla si oči své vyloupnouti a hodit je psům, tak málo bych mohla tento spanilý orgán duše, tohoto tlumočníka mých prvních přání a pocitů vyměniti za jiný! Ne, jazyk můj já nedám! … To svaté dědictví po nejušlechtilejších duchů předků mých, kterému vtiskli pečeť svého génia, o které pečovali nejvznešenějším nadšením __a obětivostí, aby v zkázu a zapomenutí neupadlo!

Josef Václav Sládek *1845 †1912

Posílám Vám svazeček básní s tím vroucím přáním, abyste Vy nalezla v nich aspoň jednu jiskru toho žáru, který mě tak často rozechvěl do duše při čtení Vašich českých povídek. Když jsem je četl posléze, tu bylo mi tak bolestně, když jsem si pomyslel, že snad nebudu moci nikdy Vám říci, co jsem cítil.

Julius Zeyer *1841 †1901

Vy nevíte, milostivá paní, jak často na Vás myslím, jak je mi svátkem, čtu-li občas zase a zase některý z Vašich spisů. Vy nevíte, s jakou úctou tu ruku líbám, která náš ubohý, kleslý v neštěstí národ tak královsky obdařila nehynoucím bohatstvím. Věřte mi, že to není fráze, řeknu-li Vám, že mi slzy do očí vstupují, kdykoli se zamyslím hlouběji nad Vaším osudem.