Czech-German Tension
Český ostrov v moři německém…
O tom, jak bylo těžké zachovat v Podještědí češtinu a založit českou školu
čte Markéta Tallerová
From the paved road leading from Skalákovna you can see Pláně – the wide meadow on the horizon of the Ještěd ridge. People from Podještědí walked across Pláně with goods on their way to the market in Liberec, which until 1945 was mostly a German city. Pláně at that time was located on the Czech-German linguistic border. Czech was Světlá’s native language in childhood. However, she had to attend a German school. When her father wanted to find her a Czech teacher, Světlá’s grandmother tried to persuade him that it would be a waste of money, for by the time she was grown, everything around here will have already long been German. Despite this, Světlá finally did find Czech as her literary language. She absorbed with enthusiasm the Czech essence of Podještědí and significantly helped revive modern Czech into the form in which we use it today. In 1885 a Czech primary school was founded in Dolení Paseky: Karolina Světlá supported the opening of the school and used her personal contacts in Prague to make it happen. The first head master of the school was her nephew Karel Sluka. A year after her death, Karolina Světlá Fund was established; interest from the fund was divided among the poorest children in the village.
Čeština versus němčina
Karolina Světlá celý život vnímala napětí mezi oběma národy českých zemí. Jejím mateřským jazykem byla čeština, musela však navštěvovat německou školu. Když jí otec slíbil, že jí najde českého učitele, zrazovala ho od tohoto záměru babička z matčiny strany s tím, že by to byla škoda peněz, protože než doroste, bude dávno již všechno německé. V dospělosti do sebe s horlivostí vstřebávala češství podještědského kraje. Své sestře napsala, že tady je přece ještě česká povaha v celé ryzosti své k spatření, tady ještě nenahryzl Liberek s kulturou svou jádro národní. Světlá si našla svůj literární jazyk – češtinu – a spolu s dalšími spisovateli 2. poloviny 19. století utvářela moderní spisovnou češtinu tak, jak ji známe dnes.
Do dopisu své sestře se Karolina Světlá rozepsala o svém vztahu k češtině: Přemýšlela jsem, zdali by to možné bylo, abych se jazyku svému odřekla, i kdybych to největší bohatství rozumného člověka, svobodu úplnou v jednání a v slově zaň si vyměnit mohla? Dlouho jsem hloubala a ne! ne! ne! stotisíckrát ne! to zabouřilo v mých prsou. Jak bych v stavu nebyla si oči své vyloupnouti a hodit je psům, tak málo bych mohla tento spanilý orgán duše, tohoto tlumočníka mých prvních přání a pocitů vyměniti za jiný! Ne, jazyk můj já nedám! … To svaté dědictví po nejušlechtilejších duchů předků mých, kterému vtiskli pečeť svého génia, o které pečovali nejvznešenějším nadšením __a obětivostí, aby v zkázu a zapomenutí neupadlo!
Josef Václav Sládek *1845 †1912
Posílám Vám svazeček básní s tím vroucím přáním, abyste Vy nalezla v nich aspoň jednu jiskru toho žáru, který mě tak často rozechvěl do duše při čtení Vašich českých povídek. Když jsem je četl posléze, tu bylo mi tak bolestně, když jsem si pomyslel, že snad nebudu moci nikdy Vám říci, co jsem cítil.
Julius Zeyer *1841 †1901
Vy nevíte, milostivá paní, jak často na Vás myslím, jak je mi svátkem, čtu-li občas zase a zase některý z Vašich spisů. Vy nevíte, s jakou úctou tu ruku líbám, která náš ubohý, kleslý v neštěstí národ tak královsky obdařila nehynoucím bohatstvím. Věřte mi, že to není fráze, řeknu-li Vám, že mi slzy do očí vstupují, kdykoli se zamyslím hlouběji nad Vaším osudem.