Memorials and Monuments
Národ český zastižen těžkou, nenahraditelnou ztrátou…
Národní listy zpravují veřejnost o smrti Karoliny Světlé
čte Martin Polách
A significant theme in the stories of Karolina Světlá is not just life in Podještědí, but also death and traditions associated with it. When the miller dies in The Cross at the Stream (1868), Světlá writes: After sprinkling holy water on the coffin, local millers gathered around it; the coffin was painted red with blue flowers, with green sprays entwined all over and inside. The miller lay inside it as if in an arbour.
The original graveyard in Světlá was located near St Nicholas Church; in 1858 it was closed and gradually relocated here. Many relatives of Karolina Světlá’s husband, Petr Mužák, are buried in this cemetery. In the left part of the cemetery, in its first third, is the grave of Sefka, Josefa Sluková (1827–1908), the sister of Petr Mužák. Karolina Světlá died on 7 September 1899 and is buried with her husband in the Olšany cemetery in Prague. The first memorial to Karolina Světlá was unveiled in Karlovo náměstí in Prague 11 years after her death, in 1910. The memorial in Světlá pod Ještědem followed in 1931.
Pohřbívání sebevrahů
Díla Karoliny Světlé poukazují na zákaz pohřbívání sebevrahů na církevních hřbitovech. Anežku a Florika z povídky O krejčíkově Anežce (1860) dole v lese u potoka … zahrabali, nevykropili jim hrob, ale bledé jitro jim ho denně kropí svými stříbrnými slzami. Stejně tak Jáchym Skalák z povídky Skalák (1863) nemohl být pochovaný uvnitř hřbitovních zdí, protože si sám sáhl na život: Samovražedník se nepochovává, ten se jen zahrabe za hřbitovní zeď. Ale Skalákovi nechtěl nikdo ani tuto službu prokázat, neb byl vrahem dvojnásobným… Když přišla noc, Rozička ho zatočila v hrubý zbytek plachty, snesla ho po kluzkých schůdkách dolů, vložila jej na trakař… Sama ho opět sundala, sama ho položila __do jámy a sama naň nasypala země. Pak se vzpřímila, šátek jí spadl s hlavy a ona vztáhla ruce k nebi. V románu Frantina (1870) je cesta k pohřbení sebevraha sice stejně nekompromisní, ale smířlivější: Kdož takovým neštěstím stíhán v šílenosti ruku na sebe vložil, tomu nebýval odepřen pohřeb na hřbitově vedle kostela, ale nesměl se průvod ubírat do chrámu páně a odtamtud vraty, nýbrž byl hříšník hned z domova vynešen k svatému poli a tam do plotu otvor se vykopal a otvorem tím rakev dopravena k hrobu a funusníci následovali za ní.
Kdo je pohřbený na světelském hřbitově?
Jako úplně první zde byl v r. 1858 pohřbený proslulý světelský rychtář zvaný “Richtervencl”, předloha pro Antoše z Vesnického románu (1867). Vlastním jménem se jmenoval Wáczslav Pavlů. Josef Buriánek (1797 †1872), světelský farář, s kterým si Karolina Světlá ráda povídala a od nějž čerpala zajímavosti o místních lidech, zvycích a zvláštnostech, je pohřbený v hrobě č. 138. V první třetině levé části hřbitova v hrobě č. 64 naleznete Sefku, tedy Josefu Slukovou (1827 †1908), sestru Petra Mužáka, ke které Mužákovi jezdili do Doleních Pasek. Její dům máte možnost vidět u zastavení č. 6. Karolina Světlá svou švagrovou zvěčnila jako literární postavu ve své druhé povídce Sefka (1859). Ve vedlejším hrobě č. 65 spočívá Karel Sluka (*1846 †1920), syn Sefky a synovec Karoliny Světlé. Velkým dílem se zasloužil o založení samostatné české školy v Doleních Pasekách v r. 1885 a byl zde prvním řídícím učitelem.
Farář Josef Buriánek byl pro Karolinu Světlou velkým zdrojem informací o místním kraji a jeho lidech.
Původní hřbitov u kostela sv. Mikuláše byl v r. 1858 zrušen a postupně přesunut sem. Karolina Světlá ho však na původním místě ještě zažila a z domku naproti kostelu 7. srpna 1858 své sestře napsala: v lenivém klidu upřu opět zrak na lípu, jak jí vítr cuchá, na porosené hroby na hřbitově, jak se travička žlutým kvítím prorostlá na nich vlní, a nemyslím. Na ilustraci Václava Boukala (Vesnický román. Praha 1958) se mladý Antoš modlí na hrobě rychtáře tam, kde se hřbitov nacházel dříve – v těsné blízkosti kostela s barokními přístupními brankami, kde je dnes silnice.
Nemoc
Světlá trpívala velkými bolestmi hlavy, kvůli bolestem v očích musela často trávit celé dny v zatemnělém pokoji, po mnoho let byla nucena své práce diktovat. Její neteř, Anežka Čermáková-Sluková, vzpomínala, jak Světlá z lože v pokoji úplně zatemnělém diktovala služce a služka zase __mně, která jsem seděla ve vedlejším pokoji. V černé tmě, která jediná Světlou uklidňovala, ale ve které se nedalo samostatně psát, vzpomínala Světlá na kraj pod Ještědem.
Smrt a pohřeb
Karla Škodová, neteř Karoliny Světlé, vzpomíná na přípravy na pohřeb takto: Zvěst o její smrti mě až do hloubi duše rozechvěla a zarmoutila. Běžela jsem do lesa, kde jsem v hořkých slzách natrhala kytici vřesu, byl právě v nejkrásnějším květu, a tetička ho tolik milovala. Jela jsem do Prahy rozloučit se s největší dobroditelkou mého života. V tichém jindy bytě __na Karlově náměstí bylo plno lidu, každý smuten, že bylo znát, jak drahá byla všem ta velká žena, která tam ve svém malém pokoji ležela v kovové rakvi celá pokryta vzácnými květy…
„Z Ještědu tu není žádná květinka?“ zeptala se jedna přítelkyně Světlé. Řekla jsem ostýchavě, že přinesla jsem kytici vřesu. „Ano, vřes znamená Nikdy na shledanou, a kdyby Světlá viděla vřes, tak by všecky tyhle květy odstrčila a sáhla by nejdřív po vřesu z Ještěda.“
Karolina Světlá zemřela 7. září 1899 v domě U kamenného stolu na Karlově náměstí v Praze. Její neteř přijala v noci před její smrtí neobvyklou návštěvu neznámé ženy: _Venku pak stála černě oděná paní a přála si se Světlou mluviti. „Ona již nemluví,“ řekla jsem smutně, „jest těžce churava.“ Dáma však naléhala tak neúprosně, že se Světlou mluviti musí a abych aspoň jen na chvilku k ní ji pustila, nechtíc mi uvěřiti, ani mi říci, kdo jest, že se mi zdálo v přítmí kuchyně, jakoby to byla sama smrt a nemohla jsem se dlouho zbavit příšerného dojmu, který v té, takřka již noční návštěvě, v nevhodné chvíli na mne z ní vanul. Světlá
8. září 1899 uveřejnily Národní listy informaci o smrti Karoliny Světlé. Noviny, které v té době v každém vydání šetřily místem, byly v tomto čísle na titulní stránce velkoryse graficky upraveny jako parte.
Rakev s Karolinou Světlou byla obklopená květinami a mnoha věnci nesoucími nápisy “První Češce”, “Učitelce národa” či “Největší hvězdě české poezie”. Pohřebního průvodu se dle očitých svědků zúčastnilo půl Prahy, zástupy lidí doprovázely pohřební vůz od Karlova náměstí až na Olšany.
Před vstupní bránou na hřbitov promluvila také Teréza Nováková (*1853 †1912) a její smuteční slova připomínala jak stesk Prahy, tak stesk celého Ještěda.
Karolina Světlá, pražská rodačka, se již 29. května 1910 (o 21 let dříve než ve Světlé) dočkala své busty na Karlově náměstí v Praze. Pomník je dílem sochaře Gustava Zouly a architekta Jana Fanty a byl prvním pomníkem v nově vzniklém parku.
Karolina Světlá je stejně jako její muž pohřbená v Praze na Olšanském hřbitově. Když Petr Mužák sedm let před Světlou zemřel, napsala o něm: Stává se neodvratnou skutečností, že do zahrad Olšanských hřbitovů byl zavezen květ druhu nejvzácnějšího, že uloženo pod jejich drnem nejvěrnější srdce české, které kdy v prsou vlasteneckých bilo.
Národ český zastižen těžkou, nenahraditelnou ztrátou…
Národní listy zpravují veřejnost o smrti Karoliny Světlé
čte Martin Polách