Památníky a pomníky Karoliny Světlé

Národ český zastižen těžkou, nenahraditelnou ztrátou…

Národní listy zpravují veřejnost o smrti Karoliny Světlé
čte Martin Polách

Smrt v Podještědí

Součástí děl Karoliny Světlé je nejen život, jak o něm bylo vyprávěno na falousku ve světnici, ale také smrt, která nám umožňuje nahlédnout do zvyků s ní souvisejících. Když v Kříži u potoka (1868) zemřel mlynář, píše o tom Světlá: Po vykropení okolní mlynáři rakev obstoupili; byla červeně natřena, modrými květy omalována, zelenými ratolestmi všecka obtočena a uvnitř vystlána. Mlynář v ní ležel jako v besídce.

V úvodu povídky Hubička je smrt první Lukášovy ženy oznámena umíráčkem: Odzvonili poledne a začali podtrhovat (zvonit umíráček) ... Mužští smekli sice čepice, ale koukali při tom také, jako kdyby se právě nic obzvláštního nedělo; jen ženštinami to škublo… Seběhly se na obecné v takových případech shromaždiště, pod starou lípu … vedle starého kostelíku… Hádají naše horačky, hádají, kdože asi nebožtíkem…a počítají, kolikrát bude asi kostelník podtrhovat… Ejhle, dvakrát podtrhuje, žena tedy poznává teď právě pravdu boží, kdyby podtrhoval třikrát, muži by to platilo.

Pohřbívání sebevrahů

Díla Karoliny Světlé poukazují na zákaz pohřbívání sebevrahů na církevních hřbitovech. Anežku a Florika z povídky O krejčíkově Anežce (1860) dole v lese u potoka … zahrabali, nevykropili jim hrob, ale bledé jitro jim ho denně kropí svými stříbrnými slzami. Stejně tak Jáchym Skalák z povídky Skalák (1863) nemohl být pochovaný uvnitř hřbitovních zdí, protože si sám sáhl na život: Samovražedník se nepochovává, ten se jen zahrabe za hřbitovní zeď. Ale Skalákovi nechtěl nikdo ani tuto službu prokázat, neb byl vrahem dvojnásobným… Když přišla noc, Rozička ho zatočila v hrubý zbytek plachty, snesla ho po kluzkých schůdkách dolů, vložila jej na trakař… Sama ho opět sundala, sama ho položila __do jámy a sama naň nasypala země. Pak se vzpřímila, šátek jí spadl s hlavy a ona vztáhla ruce k nebi. V románu Frantina (1870) je cesta k pohřbení sebevraha sice stejně nekompromisní, ale smířlivější: Kdož takovým neštěstím stíhán v šílenosti ruku na sebe vložil, tomu nebýval odepřen pohřeb na hřbitově vedle kostela, ale nesměl se průvod ubírat do chrámu páně a odtamtud vraty, nýbrž byl hříšník hned z domova vynešen k svatému poli a tam do plotu otvor se vykopal a otvorem tím rakev dopravena k hrobu a funusníci následovali za ní.

Kdo je pohřbený na světelském hřbitově?

Jako úplně první zde byl v r. 1858 pohřbený proslulý světelský rychtář zvaný “Richtervencl”, předloha pro Antoše z Vesnického románu (1867). Vlastním jménem se jmenoval Wáczslav Pavlů. Josef Buriánek (1797 †1872), světelský farář, s kterým si Karolina Světlá ráda povídala a od nějž čerpala zajímavosti o místních lidech, zvycích a zvláštnostech, je pohřbený v hrobě č. 138. V první třetině levé části hřbitova v hrobě č. 64 naleznete Sefku, tedy Josefu Slukovou (1827 †1908), sestru Petra Mužáka, ke které Mužákovi jezdili do Doleních Pasek. Její dům máte možnost vidět u zastavení č. 6. Karolina Světlá svou švagrovou zvěčnila jako literární postavu ve své druhé povídce Sefka (1859). Ve vedlejším hrobě č. 65 spočívá Karel Sluka (*1846 †1920), syn Sefky a synovec Karoliny Světlé. Velkým dílem se zasloužil o založení samostatné české školy v Doleních Pasekách v r. 1885 a byl zde prvním řídícím učitelem.

Farář Josef Buriánek byl pro Karolinu Světlou velkým zdrojem informací o místním kraji a jeho lidech.

Původní hřbitov u kostela sv. Mikuláše byl v r. 1858 zrušen a postupně přesunut sem. Karolina Světlá ho však na původním místě ještě zažila a z domku naproti kostelu 7. srpna 1858 své sestře napsala: *v lenivém klidu upřu opět zrak na lípu, jak jí vítr cuchá, na porosené hroby na hřbitově, jak se travička žlutým kvítím prorostlá na nich vlní, a nemyslím*. Na ilustraci Václava Boukala (*Vesnický román*. Praha 1958) se mladý Antoš modlí na hrobě rychtáře tam, kde se hřbitov nacházel dříve – v těsné blízkosti kostela s barokními přístupními brankami, kde je dnes silnice.

Nemoc

Světlá trpívala velkými bolestmi hlavy, kvůli bolestem v očích musela často trávit celé dny v zatemnělém pokoji, po mnoho let byla nucena své práce diktovat. Její neteř, Anežka Čermáková-Sluková, vzpomínala, jak Světlá z lože v pokoji úplně zatemnělém diktovala služce a služka zase __mně, která jsem seděla ve vedlejším pokoji. V černé tmě, která jediná Světlou uklidňovala, ale ve které se nedalo samostatně psát, vzpomínala Světlá na kraj pod Ještědem.

Smrt a pohřeb

Karla Škodová, neteř Karoliny Světlé, vzpomíná na přípravy na pohřeb takto: Zvěst o její smrti mě až do hloubi duše rozechvěla a zarmoutila. Běžela jsem do lesa, kde jsem v hořkých slzách natrhala kytici vřesu, byl právě v nejkrásnějším květu, a tetička ho tolik milovala. Jela jsem do Prahy rozloučit se s největší dobroditelkou mého života. V tichém jindy bytě __na Karlově náměstí bylo plno lidu, každý smuten, že bylo znát, jak drahá byla všem ta velká žena, která tam ve svém malém pokoji ležela v kovové rakvi celá pokryta vzácnými květy…

„Z Ještědu tu není žádná květinka?“ zeptala se jedna přítelkyně Světlé. Řekla jsem ostýchavě, že přinesla jsem kytici vřesu. „Ano, vřes znamená Nikdy na shledanou, a kdyby Světlá viděla vřes, tak by všecky tyhle květy odstrčila a sáhla by nejdřív po vřesu z Ještěda.“