Ještěd v literatuře a v krajině

Kameny se za námi řítily do propasti...

Karolina Světlá píše své sestře o prvním výstupu na Ještěd v r. 1855
čte Markéta Tallerová

Objevení Ještědu pro literaturu

Ještědský hřeben na předělu česky a německy hovořící oblasti Karolinu Světlou svým umístěním, symbolikou i přírodní krásou přitahoval. Světlá obdivovala nejen krajinný ráz těchto hor, ale také podstatu lidí, kteří na jeho úpatí žili. Svým soustředěným a mnohaletým zájmem o Podještědí Karolina Světlá tento kraj objevila pro českou literaturu. Jak sama napsala v úvodu k Vesnickému románu (1867), její pouto k Ještědu bylo v literatuře té doby ojedinělé: Je mi tě věru líto, ty starý Ještěde! Opěvají-li naši básníci hory české, nikdy nezazní jméno tvoje v písních jejich; líčí-li nám krásy naší otčiny, nikdy se při tom nezmiňují o zelených tvých stráních ani o tvých lesích … ani o stříbrookých tvých studánkách, kde tančívají podvečer malí vodníčkové vedle bledých lesních panen, česajících si tam dlouhé zlacené vlasy při svitu vycházejícího měsíce … a přece se statečně držíš, Ještěde! Od věků bráníš cizinci cestu přes lesnatý hřbet k srdci svému, kde chováš láskyplně rodné děti svoje … Ještěde, zůstaň nám navždy hradbou.

Ještěd v představách místních

Ještěd byl pro místní obyvatele nejen strážcem a přirozeným obranným valem proti většinově německému pohraničí, ale vyvolával i poetické představy. Místní obyvatelé k němu vztahovali např. své pověry a laická meteorologická pozorování. V Kantůrčici (1869) Enefa vypráví o Ještědu takto:Sesílá nám deště, mlhy, bouřky, co je právě na čase, zrovna jako by měl v sobě moře…. Začne se z něho zpolehounka čedit, za chvilku již ho není vidět pro mračna, a netrvá to ani hodinu, již jde z něho prška a cedí se, jako když z konví leje.

Úryvek z Kantůrčice (1869): Mám-li mluvit upřímně, tedy se musím vyznat, nejvíce že mne dojal teď – náš Ještěd. … Když slyším matku rozumovat, vás, dědečku, povětří a jiné příhody a nehody prorokovat, Enefu čarovat a vás všecky považovat měsíc za velkého stříbrného brouka, který leze po nebi jako po vnitřku báně nějakého kostela a hledat původ dešťů v útrobách Ještěda, kdež prý skryto moře, z něhož vystupují ty mlhy na horách co páry a tak dále – tož mne ochvívá minulost a já o celé věky v myšlenkách nazpět se pošinu. … Tak asi smýšleli a rozumovali i naši praotcové o světě a věcech viditelných i neviditelných … Obklopeni ze všech stran živlem cizím a nepřátelským, dosud málo jste se jím dali prosáknout, přidržujíce se neuvědoměle, ale pevně svých návyků, mravů, obyčejů a střežíce tím prastaré hranice národnosti české.

Proměny Ještědu v čase

Nejvyšší bod Ještědského hřebene se výrazně proměňoval v čase. Nejdříve na něm byl v r. 1838 vztyčen Rohanův kámen označující hranici rohanského a clam-gallasovského panství. Později vedle něj přibyl malý dřevěný domek, kde manželé Haslerovi z Horního Hanychova provozovali občerstvení. V r. 1868 ho nahradila Rohanova chata, vedle níž se vystřídaly dvě různé rozhledny. V letech 1905-1906 byl na Ještědě postaven horský hotel s vyhlídkovou věží, který měl k dispozici 23 hostinských pokojů, noclehárnu a taneční sál s verandou. 31.1.1963 do základů vyhořel. Rohanova chata shořela o pouhý rok později. Dnešní Ještěd byl postaven v r. 1973 podle návrhu architekta Karla Hubáčka, který za něj obdržel prestižní Perretovu cenu od Mezinárodní unie architektů. Ještěd byl také v r. 2000 vyhlášen českou stavbou století.

Modřín Marie Terezie

Na kraji lesa nedaleko místa, kde stojíte, roste široko daleko jediný modřín. Stejně jako k lípě naproti kostelu vztahuje se i k tomuto stromu jedna z povídek Karoliny Světlé, totiž povídka Modřín Marie Terezie (1880). Když na trůn usedla Marie Terezie a v r. 1743 byla korunována českou královnou, viděl v ní Vít z Rozstání v Podještědí druhou Libuši. Věřil, že přinese českému národu spravedlnost, řád, lásku a slávu. Vydal se proto pěšky do Prahy, aby se zúčastnil její korunovace a vyznal jí svou přízeň. Světlá v povídce psala o zvláštním spojení mezi Vítem a Marií Terezií: dědička českého trůnu Vítovi slíbila, že z českého národa sejme břemeno utrpení. Po návratu z Prahy vysadil Vít na kraji lesa modřín.

Teprve po mnoha letech, za vlády Josefa II., syna Marie Terezie, se životní podmínky vesnických obyvatel výrazně zlepšily. Josef II. projížděl Podještědím a osobně lidem zaručil možnost vzdělání. Několik měsíců po své návštěvě vydal patent rušící nevolnictví.