Literární zpracování podještědských tradic

Vlastenecký zájem o tradice 

Vesnice Světlá a její okolí byly českým jazykovým ostrovem v německy mluvící oblasti: za Ještědem ležel německý Liberec, jižně od Světlé se rozprostíraly české země s dominantní němčinou. Karolina Světlá přistupovala nadmíru zodpovědně k zaznamenávání místních zvyků i jazykových zvláštností, kterých si cenila pro jejich českou ryzost. Zapisovala si přísloví, říkadla a pranostiky, protože si uvědomovala, že se všechny tyto zvláštnosti rok od roku ztrácejí. Její knihy z Podještědí jsou výjimečnou studnicí informací o místních tradicích i folklóru. 

Pověrčivost

Velmi specifická a silná lidová pověrčivost, s kterou se Karolina Světlá v Podještědí setkala, se stala charakteristickým rysem mnoha jejích postav. Její postavy věří v kletby a v prosté pověry, její hrdinové jsou moudří na základě přirozeného, selského rozumu, který je napájen zkušenostmi s půdou či povětrnostními zákonitostmi. Pověrčivost je zakořeněná v jejich každodenním jednání, v jejich rozhodnutích a životních očekáváních. V románu Kantůrčice (1869) radí dědeček Podhajských Enefě:
Sůl po zrnkách do mléka ať hospodyně dává, nikdy pak se jí nesrazí … Prodáte-li tele od krávy, vyškubněte mu několik z čela chloupků a zamíchejte je krávě mezi píci, nebude se jí po něm stýskat … Jsou-li velké mlhy z jara, o žních velké čekej bouřky. 

O Velký pátek ničehož nepůjčujte, tím by nastal u vás úbytek jmění … Budeš-li chtít mít zamodralou louč, aby dobře hořela, poraž na ni borovici, když rostou černé jahody; bude z ní dříví zajisté také zamodralé … Za sedm let vždy táž povětrnost se vrací a lidská přirozenost se proměňuje; bereme na sebe jinou kůži i povahu.

Zaříkávání nemocí

Z dnešního pohledu by se dalo říci, že byla Enefa z Kantůrčice (1869) lidovou léčitelkou. Dědeček ji naučil zaříkávat nemoci a lidé si ji chválili, protože na nich na první pohled dovedla rozpoznat jakýkoli neduh a vyléčit ho. Ve způsobu, jakým Enefa chodila trhat bylinky a koření pro své masti a oleje, je magická pověrčivost a lidová víra: Chodila na koření do lesa před slunce východem za první rosy, nebo když byl měsíc v úplňku, avšak také někdy za kruté bouřky, právě o půlnoci; neb jisté byliny musí se utrhnout právě v patřičnou chvíli, ani o čtvrt hodiny dřív ani později, jak jde která planeta, která jim uděluje účinek a moc nad tělem lidským.

Vánoce v Podještědí

Ve Vesnickém románu (1867) jsou vánoční zvyky popsány takto: Právě vypravovala babička nedočkavým již vnukům, že musí na jídlo čekat, až se navečeří koza v chlévě a stromy v zahradě. Neslušno prý dnes, aby večeřeli lidé dříve než zvířata a stromy, které je celý rok živí. Musí mít také jednou přednost a poznat lidskou vděčnost. V nejednom prý stavení, kde lidé nešetřili tohoto starodávného obyčeje buď ze zapomnětlivosti, neb lhostejnosti, rozhněvaly se stromy a dobytek na hospodáře neupřímné tak velice, že přestaly krávy a kozy dojit a stromy nésti … Sylva počala nosit večeři na stůl. Nejdříve houbovou polívku, pak onen jahelník, ... , pak vdolky se sýrem, hrách __a konečně „mákové mléko“. Nato se nakrojily štědrovnice, loupaly jablka, louskaly ořechy. Každý se podíval, rozkrojiv první jablko, má-li v něm hvězdu, rozlousknuv ořech, je-li uvnitř bílý, aby zvěděl, přečká-li ve zdraví příští rok. Děti i velcí se usmívali, osud dal všem odpověď příznivou.

(c) Josef Scheybal c/o Dilia, 1982

Panenky podle vzoru popisů z knih Karoliny Světlé zrealizovala Ivana Němečková.

Díla odehrávající se nedaleko odtud

Povídka U sedmi javorů (1890) je jedním z posledních příběhů s podještědskou tematikou, který Světlá napsala. Vyprávění je stejně jako Kříž u potoka (1868) vystaveno na motivu rodového prokletí. Prapředek tehdejších obyvatelek domu (matky s dcerou) se prohřešil proti Bohu, a tak nevyslovenou kletbou v rodě Javornických všichni synové umírají tragickou nehodou. Jediný z nich, který přežil, po sobě zanechal dceru Renatu, krásnou, pyšnou, nezávislou a bohatou. Ta si z rozmaru odmítla vzít za muže Hynka, který ji miloval, a provdala se za Jiříka, kterému šlo jen o její peníze. Když se Renatě a Jiříkovi narodil syn a ze všech na světě miloval nejvíc nikoli matku, ale otce, vztah rodičů se vyostřil a manžel se synem Renatu opustili.  Po mnoha letech strávených v samotě a bídě dochází k smířlivému vyústění Renatina příběhu, který je i zrušením dávného prokletí.

Hlavní hrdinka románu Frantina (1870) bydlela se strýcem v lesích nad Čihadníkem. Jejím jediným přítelem býval chlapec, s nímž si přetvořili jeskyni ve vlastní domek. Když však jednoho dne nepřišel, Frantina již nechtěla žít bez kontaktu s lidmi. Provdala se za nemocného rychtáře Kvapila a zvěst o její kráse, odvaze a moudrosti se začala nést celým Podještědím. Podle vypravěče románu, čeledína Bartoloměje, byla Frantiny do těch tupých našich hor věčná škoda ... Kdyby se byla narodila v císařském paláci jako Marie Terezie, že by byla nad národy kralovala tak věhlasně jako ona. Frantina po smrti svého manžela odmítá všechny nápadníky, až v hrdém dřevaři Apolínovi, jemuž lidé říkali „hrabě“, poznává ztraceného přítele z dětství. Zatouží přinést svému milému nevídaný svatební dar, zajatého hejtmana místních loupežníků (lesňáků). Zjistí však šokující pravdu a vztáhne na Apolína svou vlastní ruku. 

Nedaleko místa, kde stojíte, se nacházel statek rychtáře Kvapila, v němž Frantina žila po jeho smrti jako vdova. V sadu tohoto statku došlo k setkání Frantiny a Apolína: Ale sotva vstoupil pan Apolín do sadu a hospodyni zočil, ... , tož zastavil jedním rázem hrdé svoje kroky, zavrávoral, vnitřní bouří až do nejhlubší duše zmítán, a z očí těch chladných a před chvilenkou ještě tak posmívavých mu vyhrkly, ó nastojte! dva proudy slzí vřelých. Hlasem tak podivným, že ani k poznání nebylo, z lidských prsou __že vychází, křikl: „Konečně tě přec jednou nalézám!“