Literarischer Schaffensprozess

Wir befinden uns nun vor dem Haus, das mehr als jeder andere Ort um den Jeschken seinen Genius loci bewahrt hat. Hier lebte Petr Mužáks Schwester Sefka, seit 1866 als Witwe mit zwölf Kindern. Zwischen 1867-1887 kamen Světlá und ihr Mann regelmäßig, um Sefka zu helfen. Hier entstanden die Skizzen und Entwürfe für Světlás beste Romane: Das Kreuz am Bach [Kříž u potoka, 1868], Die Schulmeisterin [Kantůrčice, 1869] und Frantina [Frantina, 1870]. Karolina Světlá verstand es, sich in die Menschen der Gegend einzufühlen und diese wiederum hatten Vertrauen zu ihr, suchten sie auf und erzählten ihr die Geschichten der Gegend. Světlá war überzeugt, dass sie es hier um den Jeschken mit einer besonderen Spielart des tschechischen Charakters zu tun habe und dass sich bestimmte Eigenschaften nur an bestimmten Orten entwickeln, wie auch bestimmte Kräuter nur auf einem bestimmten Boden. Den meisten ihrer Erzählungen und Romane, so schreibt sie in ihren Erinnerungen, liegt eine wahre Begebenheit oder ein tatsächliches Schicksal zugrunde. Aber sie hat die topographischen Bezeichnungen geändert, hat der Landschaft einen anderen Charakter und den Personen andere Namen gegeben, um niemandem zu schaden. Die Fotografie zeigt eine weitere bedeutende tschechische Schriftstellerin des 19. Jahrhunderts: Božena Němcová. Sie wohnte ab Januar 1850 fast ein Jahr in Liberec (Reichenberg), doch fand sie hier zu den Menschen vom Land keinen Zugang und daher blieben ihr, anders als Světlá, deren Erzählungen verborgen. 

Tajemství falousku

Jak vznikaly literární texty Karoliny Světlé? A proč je psala? Karolině Světlé se podařilo splynout s místními obyvateli. Lidé jí důvěřovali, vyhledávali ji a vyprávěli jí prosté i nevšední příběhy z tohoto kraje. Světlá se tak podívala českému národu až na dno duše, jak o tom napsala. Dokud jsem chodila na procházku, v klobouku, v rukavičkách __a se slunečníkem, byla jsem velmi přísně z kruhu na peci vyloučena; řeklo se mi zcela zdvořile, ale určitě, že je místo moje dole za stolem. Karolina Světlá odložila rukavičky, slunečník i městský klobouk, na jarmarku si koupila pohodlné boty a kolem hlavy si uvázala šátek jako místní ženy. Její známí z města byli tímto chováním šokováni, ale Světlá je nechala trnouti, jak napsala. Teď teprve, jsouc jim podobna co do kroje, přestala jsem býti cizou vetřelkyní. Sousedky mi počaly místo paní říkat Pražačka, udělaly mi teď mezi sebou vždy ochotně místo a všecky děti volaly na mě pražskátetičko… Pražačce vypravovalo se důvěrně na falousku, co by nebyla milostpaní nikdy slyšela. Falousek je vůbec zvláštní útulek, jakási malá zpovědnice; co se řekne na falousku, nepoví se tak hned jinde. Falousek býval podélná lavice u pece.

Inspirace pravdivými událostmi

Světlá byla přesvědčena, že se v Podještědí setkala se zvláštní povahou českého lidu a věřila, že jisté vlastnosti se mohou jen na jistých místech vyvinouti jako byliny jen v jisté půdě. Ve svých vzpomínkách psala o tom, že příběhy většiny jejích povídek a románů se opírají o pravdivou událost nebo v sobě zahrnují osud skutečného člověka, nějakou zvláštnost jeho povahy, názorů či smýšlení, nějakou výjimečnost, která by se mohla stát vzorem pro čtenáře.

Píši proto vesnické povídky, poněvadž se tato látka ztrácí od roku k roku… Každý může napsat ze sociálního života jiných vrstev, ale aby mohl psát ze sociálního života lidu, k tomu musí mezi ním žít v chaloupkách jeho, a nikoli z okna panského domu naň pohlížet. Mně štěstí to se přihodilo, že provdavši se za člena prastaré selské rodiny, jejížto praotec byl prý s lesní pannou oddán, jsem se stala jedno s lidem, učinila jsem hluboký pohled v klenotnici jeho, jak se hrabe romanopisec historický v archivu, tak já jsem naslouchala jeho upomínkám.

Světlá však zároveň vědomě pozměňovala místopisné názvy, krajinný ráz nebo jména svých postav, aby místním či příbuzným nezpůsobila problémy. Velkým zdrojem inspirace pro ni byla Sefka, sestra Petra Mužáka, farář Buriánek či starý Bartoň, dolnopasecký soused. Kvůli sbírání literární inspirace v sobě Světlá dokonce dovedla probudit smysl pro dobrodružství: v dopisu sestře píše, jak se jednou vydala do lesa k nedaleké Jeřmanské skále, aby si popovídala s cikány, kteří tam právě přebývali. Po nich samých nebylo nikde více živé památky, psala Světlá. Avšak oheň v sluji roztopený ještě doutnal. Přítomnost cikánů se stala zdrojem inspirace pro povídku Cikánka (1863).

Božena Němcová *1820 †1862

Škoda, přijdeš do krajiny nevšedně krásné, ale lid je tam, jako když ho zařízne. Vážila jsem tam několikrát cestu z Liberce. Tchán tvůj mi pokaždé sezval celý kruh vypravovatelek, ale neodnesla jsem si odtamtud než několik dávno mi známých pohádek. Všude jinde je lid bodřejší, hovornější, původnější.

Příbuzní Petra Mužáka

Petr Mužák měl šest sourozenců a během letních pobytů bydleli s Karolinou Světlou nejdříve u bratra Josefa a později u sestry Sefky. Josef Mužák byl krejčí, jeho domku naproti kostelu se říkalo U krejčíků a odtud také pochází název povídky Karoliny Světlé O krejčíkově Anežce. Mužákovi trávili u Josefa letní měsíce od r. 1853 až do r. 1865. Když sem přijeli poprvé, byla Josefova rodina pětičlenná a jednou z Josefových dcer byla také malá Karolinka, která okouzlila Světlou tak, že si podle ní zvolila polovinu svého literárního jména. 

Sefka Sluková, roz. Mužáková, měla dvanáct dětí a v r. 1866 ovdověla. Od r. 1867 až do r. 1887 jezdili Mužákovi k ní, částečně také proto, aby jí vypomohli. Jednou ze Sefčiných dcer byla Anežka Sluková, provdaná Čermáková. Když jí bylo 13 let, odvezli si ji bezdětní Mužákovi do Prahy. Velmi rychle se přizpůsobila městskému životu, dostalo se jí dobrého vzdělání a rozhodla se v Praze zůstat. Stala se společnicí a literární sekretářkou Karoliny Světlé, byla také zapisovatelkou některých jejích textů, když Světlou postihla oční nemoc. Díky Anežce se zachovala velká část pozůstalosti, rukopisy, dopisy a vzpomínky.

© Foto Miroslav Chmela